Forever Alone

16. dubna 2014 v 22:35
Myslím, že tak 89% lidí zná toho MEME týpka s velkou bradou a uslzenýma očkama. 'Forever Alone'. Řekla bych, že to je momentálně můj případ. Ale víte co? Je to dobrovolně. Jestli se to tak dá říct.
Dneska mi to došlo, vždyť já ani nikoho nepotřebuji. A hlavně nechci.
Řekněme že ten spolužák přes třídu, ok? No, tak ten dneska udělal své třídě přednášku o tom, že nás nechce na rozlučce, že jsme krávy atd. atd... Když mě to holky říkaly, mě došlo "Bože, to je fakt debil."
Teda jako, já jsem to věděla už dávno, už od doby co jsem ho poznala, ale teď to nějak došlo i mýmu srdíčku, víte?
V angličitě jsem na něj koukala a přemýšelala nad tím. Má pěkný oči, ale to je asi tak všechno.
Cestou ze školy jsem si v hlavě prošla seznam těch kluků, co se mi momentálně nějakým způsobem líbí.
Tamten je fakt moc pěknej, celkově, strašně sympatickej a tak, ale má holku. I když, tomu se nedá říkat asi ani holka, to je umělá peroxidka. Vzhledově vypadá tak na 18, 19 max... Ale chováním? Tak 12. A jestli letí na takovýhle holky, tak to s ním nechci nic mít.
Ten další, ten byl neskutečně moc v pohodě, potkávali jsme se, psali si, bavili se spolu normálně, řekla jsem mu o grafárně v Olmu a příští rok budem ve stejné třídě.. Ale on se teď nějak změnil. Nebo se mi to možná zdá, nebo jsem se změnila já .. každopádně, stěží mě pozdraví. Jako nikdy se mi nelíbil vzhledově, ale chováním.. Byl prostě strašně milej a tak vůbec.
A řada dalších, se kterýma si píšu, potkávám je v autobuse, ve městě, v parku ... A spousta z nich mě vzhledově odrovná, ale neznám chování ani jednoho z nich.
A vybírat podle vzhledu? Ale no tak!
Prostě mě to nebere. Žádnej z nich.
No vlastně jednou...
V únoru, na Bulletech jsem potkala vysněnýho kluka (doufám, že jestli se k tomuhle někdy dostane, tak si nebude myslet, že je to trapný... -_-). Prostě ideál.
Vlasy tak akorát dlouhý, nádherný hnědý oči a dva kroužky ve rtu - černý a oranžový.
Venku před ROXY jsem stála celou dobu naproti němu a při samotným koncertě vedle něj. Přímo.
Měl teda dost vlastních starostí a lidí a tak ... Ale když mě zrovna neuchvacoval někdo na podiu (Matt třeba žejo :3) tak mě uchvacoval on ...
Oh bože, tohle je trapný ... No co už, prostě to tak je. Nebudu lhát.
 

A bit of a love...

11. dubna 2014 v 23:38
Copak si to nezasloužím?
Od mýho poslednho (a současně vlastně i prvního) vztahu uběhlo už dost času a jsem z toho vyléčená.
Nějakou dobu jsem tvrdila všem okolo a i sama sobe, že to nepotřebuju. A to je pravda, já nepotřebuju vztah a lásku - vždyť jsem bez toho vydržela čtrnáct let předím! - , prostě to chci. Copak vy ne? Někde hluboko (a vsadím se, že ne až tak hluboko) ano.Tak to prostě je.
Momentálně nejsem upnutá na jednoho borca, který mi tak akorát zlomí srdíčko. U 48 z 50 kluků, co znám, (samozřejmě neznám jen půl sta kluků, vy víte, jak to myslím...) bych si dovedla představit, že s nima něco mám. Ať už vztah nebo něco hodně vzdáleného vztahu.
Chcete výčet? Tak prosím, tady je..
Adam, to je prosím pěkně spolužák přes třídu. Vždycky mi přišel jako naprostý debil, šašek, magor... Ale pak jsem se na něj podívala a uviděla ho... jinak. V lepší světle. Dneska, když jsem ho zahlídla, nasazoval si kapuci, jen tak lehce víte,.. Ne že by si ji narazil do ksichtu, prostě... Uáá. Strašně mu to slušelo.
No a přesně takhle tu kapuci nosí Jirka ... Panebože, co to tu dělám? Tohle se mi nelíbí. Tohle se mi vůbec nelíbí. Nemůžu tohle dělat. Vystavovat tohle vše na net? Ale no ták, vzapamtuj se přece!!
Jsem obyčejná puberťačka, to ano. Proto se zeptám tou nejohranější otázkou: Co dělám špatně?
Je to snad moje chování? Je moc rozumné? Málo rozumné?
Je to moje povaha? Že jsem v novém prostředí potichu? Že nedokážu jen tak přijít za člověkem a dát se ním do řeči o rohlíkách (..rohlících? o.O ) ?
Ale ne, já vím, kde je kámen úrazu. Vzhled. No jasně. Všechno se kolem toho točí.
Často stávám před zrcadlem a vidím ty nedostatky.
Jednou, je to tak rok zpátky, mi učitelka (tělocvik/přírodopis) řekla -už nevím, v jaké souvislosti:
".. Ty seš strašně pěkná holka! Pár kilo dolů, a budou se o tebe kluci prát. Fakt, máš moc pěknej obličej."
Tomu nevěřím. Teda, kromě té části o těch kilech. Jo, jsem ... nerada používám slovo tlustá. Nelíbí se mi. A troufám si říct, že tlustá nejsem, postavu mám pěknou, vytvarovanej pas, pěkný prsa... Jen prostě ty "problémové partie"... Zadek, stehna a bříško.
Tolikrát už jsem omezovala jídelníček (diety ne, jsem dost chytrá na to, aby mi došlo, že ve vývinu nemůžu zničheo ni přejít na ananasovou dietu..), tolikrát jsem jezdila na in-linech, mořila se se sklapovačkama...
Všechno marně. Vždycky jsem to vzdala.
...Když jdu po ulici a potkám nějaký páreček, první si všímám, jakou má ta holka postavu a jak je na tom vzhedově ten kluk (asi to zní hnusně, předsudky a tak...) a porovnávám to.
Znám spoustu zakulacených holek (co jsou na tom třeba i v uvozokávh "hůř" než já) co chodí s krásným klukem.
Jednu dobu jsem si myslela, že tohle potkalo i mě, ta láska bez ohledu na vzhled... No, nevyšlo to. Nevadí.
Tak nevím, jestli kluky na mě odpuzuje jen ta váha nebo i obličej. S váhou se dá pohnout, jen se musí vytrvat... Ale na plastiku fakt nemám :D
Prostě mám slabou vůli. A pak to dopadá tak, že kluci jako Jirka a Adam a cojávimkdoještě lozej za štíhlíma, ošklivýma vyperoxidovanýma blonckama. Navíc Jirka, kterej je minimálně z 60% metloš! A tenhle chodí s tou děfkou, která má kromě umělých nehtů snad i umělý mozek. Nebo aspoň naložený v nějaké žíravině... Rozhodně se tak chová.
Na druhou stranu, kromě toho, že mám pocit, že to je hlavní příčina mého single životu, se za sebe i stydím. Když mám jít někde v tričku bez rukávů? Potěs koště,vždyť uvidí mý tlustý ruce! No a nedej bože, abych někam šla v plavkách. Když už, tak po ramena schovaná pod vodou nebo zabalená v ručníku.
Mám dost dobrý důvody se těch kil zbavit. Ještě tak začít. A vydržet.
Možná, s motivací.. Jasně, tohle je dooost dobrá motivace a spoustě lidí by stačila, jenomže ta paličatá část mé mysli pořád říká: "Ty se budeš dřít a on si toho ani nevšimne! To ti za to nestojí! Kašli na to!"
Kdybych měla jasnej cíl "Budu s tebou chodit, když shodíš 10 kilo!" ...jo panečku,to by byla jiná...

Stejně všichni spadnete...

11. dubna 2014 v 23:05
Přiznám se, že spojení 'město v oblacích' slyším prvně. Hlavu v oblacích nosím často, ale nikdy mě nenapadlo tu myšlenku rozšířit. Dát tomu nový rozměr. Vyšší rozměr.
Přijde mi to jako pěkný způsob, jak vyjádřit to, když má někdo vlastní svět. Když se nestará o ostatní. Když se ráno probudí, pozdraví svůj oblak a ten s ním tráví den. Jde po ulici a potkává spoustu lidí. Ale nevnímá je jako lidi. Nevidí jejich tváře, vidí jejich oblaky. Podle něj pozná člověka během pár vteřin. Protože tyhle oblaka, ty nejsou pro člověka charakteristické vzhledem. Naopak, nemají s ním nic společného. Oni totiž odráží tu vnitřní část. Jo, a taky duši. Nemůžete jej oklamat, když jste smutný, i on smutně vypadá. Jste-li veselý, vypadá vesele. Takhle jedoduché to je.

...No bohužel, není. Nic takového neexistuje a kdyby ano, vsadím se, že by to spoustě lidí přišlo nevhod. Tak nějak se mi, že se prostě potřebujeme přetvařovat. Vidím to furt a všude. Třeba už jen škola.
A proto je lepší mít tu hlavu v oblacích. Neřešit to. Jít po ulici a nevnímat ty mrtvoly. Jako tenkrát, ve Stalingradu. Mrtvolka přes mrtvolku a všem je to jedno. Jen pár jedinců to vidí a je jim z toho smutno.
No nebylo by to krásné, kdyby lidé mluvili s lidmi a ne o lidech?
 


Please, just.... Just.... Okay?

7. dubna 2014 v 20:30
Ale no tak, prostě mi nechte můj svět a jděte si po svým, dobře? (odsud pochází ten název, a vlastně to není tak úplně standardní článek, prostě směs zážitků, postřehů a tak...)

Právě jsem objevila ošklivý modro-fialový flek s rudým okrajem na noze.
Prostě, normální pondělí. Vezmu kolo a hurá na bicí. Cesta v pohodě, 45 minut ve třídě jsem taky zvládla, dokonce mám dobrou náladu, protože mi to dnes nešlo zrovna nejhůř. A jak si tak jedu domů, něco se stane.
Nemám ráda křižovatku, která dělí město od takové jakoby polní cesty. Což není tak úplně správný výraz, protože polem vede (kdysi...) krásná, betonová cestička. Nikdy se mi tam nic nestalo, ale z jedné strany je tak kreténsky udělaná zatáčka, že pokud z ní něco vyjíždí, všimnete si, až je to tak 3 metry od vás. Proto to tam nemám ráda. Fuj.
Ode dneška ji mám znepříjemněnou ještě víc. Dojedu tam, kouknu vlevo (ta horší strana) a nic nevidím, tak kouknu vpravo (celkem rovinka) a taky nic, zato naproti bělovlasý děda v autě. Má přednost, tak čekám, až pojede. A on furt nic. Protočí oči a máchne rukou, ať jedu. Tak ještě jednou zkontroluju obě strany a šlápnu do pedálu. Chyba.
Nejsem si jistá, co přesně se stalo dál. A jak se to vlastně stalo.
Něco mi vlítlo do kola, nebo ulítlo z kola a nebo ta nejpravděpodobnější verze, spadnul mi řetázek.
Prostě jsem se najednou složila uprostřed té cesty. Než jsem se stačila rozkoukat, z prava jel kamion a z leva kolona osobáků. Naproti furt stál ten dědula a protáčel oči. Jen za mnou se obejvila nějaká paní na kole se začala strachovat: "Jezuskote! Jste v pořádku? Panenko moja to byl pád! Není vám níc? To muselo strašně bolet!"
Usmála jsem se na ni, zvedla se, posbírala paličky, klíče, mobil, noty a vše co se mi vysypalo z tašky. No a hlavně kolo.
S lehkým kulhávým krokem jsem přešla ulici, dědula na mě vrhnul netrpělivě vražedný pohled, kamioňák se usmál a auta se daly do provozu. Paní šla vedle mě a pořád opakovala "Jezuskote!". Bylo to pěkný, vidět, že jsou takoví milí lidi :)
Doteď si nejsem jistá, co s tím kolem je, ale dejme tomu, že spadnul ten řetázek. Paní mi věnovala pár dalších "Panenko moja!" a "Jejdanánku!", já ji ujistila, že jsem tam nenechala srdce, plíce nebo jiný orgán a ona si jela po svých.
Taky bych ráda, no bohužel jsem nevěděla, co s tím kolem je, takže jsem se prostě vydala pěšky s kolem po boku.
Bolela mě noha a hlavou mi běželo furt dokola "Fuckin' god, já neumím nasadit spadlej řetázek...". No a pak samozřejmě nejrůznější scénáře.

Představte si, že jsme ve filmu.


Jdu s kolem po polňačce, trošku pokulhávám a nadávám si, jak je možný, že takovou banalitku nedokážu vyřešit sama. A najednou, po cestě vedle mě jede Adam ( =kluk, kterýho už třetí rok bezhlavně, beznadějně milujete). Když si mě všimne, spomalí a začne: "Čau... Máš něco s kolem?"
Zaskočí mě to. Vždyť, on se mnou nikdy nemluví. Ve škole na mě ani nekoukne... A najdnou tohle?
"No, jo.. Asi řetázek nebo tak něco .."
"A to ho neumíš nasadit?"
"Jasně že umím! S tím kolem jdu pěšky jen z hecu," odpovím ironicky. Idiot.

No a co následuje? Buď se můžeme řídit skutečností, v takovým případě by dotyčný řekl něco jako "Ježíš, to je kráva.." a prostě odjel. Nebo můžeme předstírat, že jsme stále ve filmu/knížce a on..

Jen se usměje takovým tím roztomilým způsobem, při kterém se mi podmalují kolena, zastaví, sleze z kola a hrne se k tomu mému. Chvilku si to prohlíží a ukončí to "Nojo, spadlej řetázek."
Pak se vrhne do spravování. Během chvilky to má hotové.
A já jsem v sedmém nebi.
"Díky," řeknu a usmívám se. Vděčně a mile.
"V pohodě," odpoví, vezme svoje kolo, ale dál tam stojí. Chtěla jsem nasednout a jet, ale tohle mě zaskočí.

Tak a tady opět STOP! Já vím, že už tohle je v mém případě docela nemožné, ale jako představa je to pěkné. Tohle se opravdu děje jen v televizi. Už jen pro to, že pokud kvůli vám kluk zastaví a pomůže vám (s čímkoliv), tak jsou jen dvě možnosti. Buďto jste dobří kamarádi a nebo se mu líbíte. S Adamem nehrozí ani jedno.
Ale dejme tomu, že jsme ve filmu a zázraky se dějí.

Máme společnou cestu (tvrdí on) a tak jdeme vedle sebe. Cestou se bavíme o nejrůznějších věcech.
A tak to začalo. Stali se z nás známí. Pak kamarádi. Dobří kamarádi a dokonce i nejlepší kamarádi. Po nějakém čase už bylo všem jasné, kam to směřuje.
Jsme spolu už pár měsíců, a já děkuju bohům, že jsem se rozsekala na té křižovatce.

.....

Jo, to by bylo moc krásný. Celou cestu jsem si tohle představovala. No a hádejte co? Absolutně nic. Jen mi bylo párkrát skoro do breku, že mám až takovou smůlu.

PS: Pokud to někdo dočetl až sem, obdivuju vás. Já bych takový žvásty nepřetrpěla. Dík za pozornost,
žijte naplno a vyserte se na to,
co si ostatní myslí.
*Dží

Život mimo Zemi? ...No, proč ne?

4. dubna 2014 v 23:12
Rozhodovala jsem se, jak toto téma pojmout. Došla jsem ke dvěma způsobům:
a) Existuje život mimo naši planetu?
b) Můžeme žít mimo naši planetu?


Řekněme, že se přikloním k možnosti a)...
Občas mám takový zvláštní pocit. Jako b nic, co se děje nebylo skutečné. Přijde mi to.. prostě neuvěřitelné. Nemyslím neuvěřitelné jako 'Wau! To je pecka!', ale jako 'Do háje, je tohle možný?'. A když mám takovou chvilku, vždy mě napadají takové ty nevyřešitelné otázky, nad kterými můžete strávit měsíc a pokoušet se to zpracovat jako úvahu do hodiny českého jazyka.
Proč jsme tady?
Proč nemůžeme ovlivňovat svoje pocity, jak nás napadne? - myslím tím třeba to, kdy se zamilujete. To se prostě stane.
Proč vědci objevili jak vypočítat objem kvádru, ale ne lék na rakovinu?
A nakonec, existuje život mimo Zemi?
Osobně zastávám názor, že ano. Existuje. Vždyť, vesmír je nekonečný! Nemůžeme si troufat tvrdit, že jsme tu sami. Nemůžeme tohle ovlivňovat. A i kdyby si lidstvo myslelo, že má vše pod kontrolou a řídí vesmír, on si najde vlastní cestu. Vlastní způsob, jak nám ukázat, kdo je tu pánem.
Vsadím se, že si spousta lidí ani neuvědomuje, že kolem nás poletují komety, planety, ufoni... Zrovna ve chvíli, kdy jdete do obchodu se někde srazí dvě planety. A BUM! Je tu nový svět. Nový život. A my se to nikdy nedozvíme, protože všichni budou jednoduše zaneprázdněni svým vlastním životem. Problémy, jako 'Mám koupit deset rohlíků nebo raději pět housek?'.
Jistě, najdou se lidi, co tohle vnímají. Kteří pohlédnou na oblohu a za ní si představí nekonečno hvězd. Možná to tak není. Možná je vesmírná obloha, kterou my vídáme v noci jen další malinká, nepatrná částečka jako nebe, která na nás kouká za dne. Potom následuje velká bílá plocha, na které se všechny planety jeví jako malé, černé obdélníky. Za touto částí najdeme pruh všech barev. A v něm ani nejsou planetky vidět. Je to prostě obrovská duha. A uvnitř ní žijí tvorové, co mají tři uši, dohromady dvanáct prstů na rukou i na nohou, dorozumívají se posunky, které my nazýváme tancem.
A tato duha ukrývající bílý pruh s černou oblohou a našim světem je jen odraz na kapičce vody stékající po fialovém listu ve tvaru písmene K, na kterém sídlí obří štíři a ti stráží kapku. A tím pádem náš život, svět, vesmír-
Co my můžeme vědět? Nic.
Lidksá mysl si nedokáže představit, jak velký tenhle vesmír je. A co to vlastně je. Můžeme dělat nejrůznější závěry. Můžeme si myslet, že jsme našli odpověď na nevyřešitelné otázky, ale jestli tomu tak opravdu je, to se nikdynedozvíme.
..Koukám, že jsem docela odbočila...

Pokud se přikloním k možnosti b)...
... začnu opět otázkou:
Je život mimo Zemi možný? Dokážeme to?
Upřímně, s dnešním postupem vědy a techniky věřím, že ano. Dokážeme. A to je špatně.
Takhle by to být nemělo. Měli bychom si vážit života, který se nám dostal. Ne si s ním zahrávat. Pořád chceme víc. Taková už je lidská povaha. Bohužel.
Za nějaký čas nám Země přestane stačit. A přijdem na způsob, jak cestovat vesmírem a osídlt další tělesa ve vesmíru, pak zpustošit i ty a přesunout se zase dál.
Vývoj jde moc rychle dopředu. Nakonec to dopadne tak, že to způsobí totální zánik naší planety.
A časem i všech ostatních.
Vsadím se, že tohle přivede k zániku samotné lidstvo.
Možná ne dnes ani zítra a možná ne ani za dvě stě let, ale jednou určitě.

P.S.: Děkuji za pozornost a omlouvám se, jestli vás nějak pohorší, že tohle vydávám za článek, ale takhle smýšlím a chybělo mi psaní na téma týdne...

Zázrak

4. dubna 2014 v 22:28
Jedna z mála mých básní, na které jsem hrdá. První místo v literárání soutěži :)

News 'březen 14

30. března 2014 v 0:20
Ták, jak začít?
Když jsme tento blog zakládala, nastupovala jsem na druhý stupeň. Přišla jsem do nové školy. Poznala nové lidi. A teď? Teď, když se k tomuto blogu vracím, končím druhý stupeň.
Proč jsem vlastně začala? To je jednoduché, přiznávám, že jsem vždycky chtěla být vyjmečná. Proto jsem vždycky hledala záminky, proč že je můj život tak nesnesitelný. Ale upřímně? Nemám/neměla jsem se vůbec špatně. Jo, moji rodiče se rozvedli. No a co? Spousta dětí má rozvedené rodiče a jsou na tom ještě hůř.
Jo, spoustu dětí má problém zapadnout. A tenhle problém jsem já nikdy až tak moc neměla. Vždycky se našlo pár lidí, kterým jsem nesedla. Ale stejně tak spousta dalších lidí nesedne mě. Tak to prostě je, nemůžete pořád vycházet s každým, i když já bych upřímně ráda.
No a spousta dívek (samozřejmě se to týká i kluků, ale nepřipadám si jako kluk :D) má trable s láskou. Nejsem v tomhle nijak extra vyjmečná. Snad jen to, že uvažuju jinak. A teď se to projevuje. Zase. A čím dál víc.
Loni jsem se bála, co bude na konci devítky. Co bude v září 2014. Když přijdu na novou školu, nikoho nebudu znát, nebudu tam mít svoje kámošky... Ale teď? Teď se na to těším. Od šesté třídy jsme nerozlučná pětka. Samozřejmě, bylo pár (no dobře, hodně) okamžiků, kdy jsme to nezvládaly. Kdy jsme si navzájem nadávaly. Ale řekla bych, že tak to mají všechny (většina) holky. Ženská povaha je prostě naprogramovaná k tomu občas nevycházet s jinýma ženskýma. O to ale nejde. Postupem času jsme se vyvíjely. Rozdělovali jsme se na části. Tři se bavily spolu, ale ne s těma dvěma a obráceně. Dvě se bavili s jednou, ale ne se dvěma a ta jedna se bavila se všema. Typický. Ale k vývinu došlo nejen v celku, ale hlavně u každé zvlášť. Já například cítím, že už si s holkama tolik nerozumím. Že bych radši měla bandu nějakých metlošů, nebo punkerů. Dvojčata se nemůžou vystát, jedna si ulítává pomalu s kdekým na potkání, druhá má už skoro rok vážnej vztah, díky kterýmu s náma mimochodem nebývá o víkendech, protože ten její je přes týden na intru. Další z nás je samotářka. Skoro se nám nesvěřuje, většinu času tráví s kámoškama on-line. No a ta poslední, ta vyrostala ze stydlivé, bojácné nanynky v někdy-lehce-otravnou, sebejistou téměř-15ku. Ale citlivá je pořád. A pořád asi i zůstane. No a co.
Občas mám chvilky, kdy mě to s nimi prostě nebaví. Kdy se těším, až konečně vypadnu na novou školu, kde o mě nikdo nebude nic vědět. Kde přijde čas vytvořit si novou pověst.
Mimochodem, Střední škola obchodu, gastronomie a desingu PRAKTIK s.r.o. Olomouc, obor "Grafický design", kdyby se k tomuhle náhodou dostal někdo z mých budoucích spolužáků...
Občas cítím, že si s nimi nemám co říct. Nepřijde mi vtipné to, na čem oni si můžou hlasivky smíchy vyřvat.
A hlavně si všímám, co si o mě myslí a říkají. Jasně, od vždycky zastávám názor, že co si o mě ostatní myslí, to je jejich problém. Akorát, u mých kamarádek mě to mrzí.
Například nedávná konverzace..
"No a mama mi říká 'Proč nemůžeš mít známky jak ......' (doplň moje jméno :D) a já jsem se tak nasrala že jsem jí řekla 'Známky má možná dobrý, ale vidělas ten hnusnej bordel, co má v pokoju?!"
Jako, to mě dostalo. Je sice pravda, že dřív jsem byla ukázkovej brodelář. Ale už dlouho nejsem. Už dlouho se mi neuklizený pokoj nelíbí. A od doby, co dostanu kvůli něčemu depku tak uklízím, mám v pokoji čistěji než ony.
Jenomže, copak jim tohle můžu říct? Mohla bych. Ale nechci být ten typ, co lidem vnucuje, co si o nich mají myslet. Ať si každý udělá obrázek sám. Navíc, věta "Taková už dávno nejsem." mi přiadá blbá, už jen proto, že zrovna od nich bych se dočkala odpovědi "Jóó, jasně! Ha ha ha!" a o to fakt nestojím.
Každá jsme se vydala svou vlastní cestou. Už teď, a je jedno, že ráno se potkáme na zastávce a jdeme spolu do školy. Každá chceme mluvit o sobě. O svým starostech, o svých zážitcích. Dřív jsem to brala tak, že když zažiju něco, u čeho nejsou, tak jim tím prokazuji ... No, nevím co přesně, ale prostě se s nimi o ty zážitky dělím. Chci, aby to bylo, jako by to zažily taky. Jenže časem jsem pochopila, že se vlastně jen předháníme v tom, která má zajímavější život. Však víte, která přišla domů později, která má na Facebooku (samozřejmě, že ho zmíním, je to součást dnešní doby ať chceme nebo ne) víc přátel opačného pohlaví, která potkala víc hezkých kluků a na kterou se jich víc usmálo.
Je to škoda. Ale tak to prostě je. Život nezastavíš.

2012/2013 ve zkratce (původně jsem měla název "..and I'm lookin' in your big brown eyes..", ale pak mi došlo, že to může být matoucí a spousta lidí si tenhle článek přečte s očekáváním něčeho zajímavého..)

30. října 2013 v 0:05 | Blackie |  New
Včera jsem se na to vykašlala. Jak nečekané.
Nenapravitelná. Nebo prostě jen líná, jak chcete vy.
Takže začnem.
Ráda bych na začátek podotkla, že když se já zamiluju, tak je to doopravdy a ne jen taková ta dětská láska. První zamilování mi vydrželo od první až do šesté třídy. To druhý by bylo ještě dýl, kdyby se to celý nepodělalo, ale nepředbíhejme.
Rok 2012 začal celkem nenápadně, jako každý rok 13 let předtím.
Konečně jsem se zbavila beznadějné zamilovanosti (tu na blogu jsem mu tuším říkala KM nebo tak nějak) díky tomu, že se mi zalíbil můj docela dobrej kámoš, což bylo chyba samo o sobě. Znala jsem ho jen přes Facebook i přesto, že bydlí asi 20km ode mě a dokonce půlku času tráví ve stejným městě jako já. Teď, když si čtu naše starý konverzace, připadám si trapně, protože jsem s ním často dost drsně "flirtovala". Buď to neviděl, nebo ti nechtěl vidět. Doufala jsem, že je to vzájemný, a když mi jednou napsal, jestli nezajdem ven, byla jsem v sedmým nebi. Těšila jsem se jako malý dítě na Vánoce. Nakonec se to ale neovešlo bez komplikací. Když se mě zeptal, kdo jde s náma, zaskočilo mě to, ale dělala jsem jakože v pohodě, a plácla, že dvojčata. Bála jsem se, hlavně proto, že mi bylo jasný, že při nejbližší příležitosti mu vyslepičí, jak o něm pořád básním. Naštěsí, to se nestalo. Stalo se něco horšího. Mnohem.
Díky mé něšikovné snaže ho tak nějak sbalit jsem přehlédla, že se snaží on sbalit jednu z dvojčat. Ve zkratce,povedlo se mu to. Oni se dali dohromady a mě se rozpadlo srdce. No jo, něco za něco. A oni oba byly ochotní tu cenu, že mě to srazína kolena zaplatit. Teda, spíš ona. Jemu jsem se nikdy nepřiznala, co k němu cítím, ale musel by být blbej, aby to nepochopil.
Zatnula jsem zuby a zvládala to s přehledem. Nikdo na mě nic nepoznal. Nikdo neviděl, jak mě to bolí. Jak mi trhá srdíčko na kusy, když je vidí spolu. Jak se drží za ruce, jak se líbají, jak on na ni kouká. Přesně tak, jak jsem si přála, aby se díval na mě. Byla jsem šťastná, že on je šťastnej a že se můžeme dál kamarádit. Nechětla jsem to pokazit. Už jen pro to, že zastávám názor, že s klukem vždy přijde čas, kdy to skončí. S kámoškama je to nafurt. Nebo spíš, mělo by být.
Všechno bylo fajn, až do doby, než ho podvedla. S klukem, co se líbí naší další spolčné kámošce ( celkem je nás pět, Já, Adél a Anet (=dvojčata), Ája a Janča - jen aby jste byli v obraze).
TA MRCHA! bylo první, co mě napadlo, když mi o tom Adél pověděla. Nejen, že mi vezem kluka, ale ještě mu ublíží a zároveň ubližuje i Áje. Nehledě na to, že třikrát. Dobře no, možná někdo neber líbání vážně, ale snad když mám klka, tak se nelíbám s jiným , no ne? Tím u mě definitivně skončila. Samozřejmě, jsem mistr přetvářky, takže jsme se všichni bavili normálně jakoby nic. Prý se mu dokonce i přiznala. Jen se zapomněla zmínit, že se to opakovalo.
Jednou už jsem to prostě nevydržela, a Áje všechno řekla. Podle mě měla právo to vědět, Luďka milovala asi tři roky, a že se jen tak ocucávý se zadanou holkou by měla vědět.
No a to rozvířilo vody. Ája to vzala v pohodě a Anetě odpustila. Jenže najednou jsem ta nejhorší byla já. Proč? Přece protože jsem Anet podrazila. Protože ona to udělat nechtěla a chtěla na to zapomenout. Ale já jsem to musela všem říct. A bla bla bla. Jako sorry, ale když b to udělat nechtěla, proč se s ním líbala znovu? A znovu?
Nějakej čas se se mnou odmítala bavit. Peťovi se přiznala a on se s ní rozešel.
Dávala (a mám pocit, že dodnes to dává) za vinu mě. Protože kdybych o tom neřekla Áje, nebála by se, že se to dozví z jinýho zdroje. Nejkomičtější na tom bylo, že když jí napsal, že se staví pro řetízek a mikinu, co jí půjčil, utíkala se vybrečet za mnou a já kráva jí pomáhala získat si ho zpátky. Nakonec mi došlo, že je to marný a pomohla jsem jí sebrat se.
Tím skončila jedna kapitola. Další je kratší, v podstatě odobný příběh jako tenhle, akorát že teď jsem za zlodějku kluků já. Což je nesmysl. Však pochopíte.
Sice zabíráme jen malej kousíček České republiky, ale je tu spousta lidí k poznávání. Třeba Billy. Celkem fajn týpek, až na to, že díky němu jsem se trošku zapletla s trávou. Teď záleží na úhlu pohledu, já to neberu jako špatnou věc. Nespadla jsem do nějaké závislosti, jen si občas dám, jako každej druhej.
No a náš milej Billy se zalíbil Adél. Zato se jí nelíbilo, jak moc se s ním bavím já. MIlionkrát jsem jí vysvětlovala, že ho beru jen jako kámoše, že bych si s ním nikdy nic nezačala už jen pro to, že vím, jak mě bolelo, co provedla Anet, a nikomu bych to nepřála, zvlášť ne svojí nejlepší kamarádce.
Nepomohlo to. Měly jsme etapu, kdy se se mnou vůbec nebavila. A když ne ona, ani její ségra. A vlastně nikdo jinej. Byla jsem sama.
Bylo chvilku po začátku roku 2013, a všechno se uklidnilo.
Tohle na dvojčatech obdivuju. Ať vás nesnáší sebevíc, jakmile se rozhodnou, že už je to v pořádku, baví se s vámi jakoby se nic nedělo. Jsem za to ráda, i když sama to neumím.
Tenhle rok začal docela dobře. Měla jsem kámošky, škola byla v pohodě, doma taky... Jediný, co mi to kazilo byla další moje nešťastná láska. Co jsem přestoupila na jinou školu (to je tak když bydlíte v mrňavé obci, kde je jen první stupeň), nevšimla jsem si ho. Brala jsem ho jen jako obyčejnýho spolužáka. Teda, skoro. On je v Áčku, já v Béčku (B 4ever! :D), ale hodně předmětů máme spojených, nemluvě o výletech, exkurzích, školních akcích .. Ale tenhle rok, po zimních prázdninách jsem ho poprvé uviděla jinak.
Nezměnil se ani trošičku, ale v mých očích jo. Samozřejmě to zas byla neopětovaná láska.
Přetrpěla jsem ten půl rok slintání nad ním a děsila se prázdnin, kdy ho celý dva měsíce neuvidím. Byla jsem na něm v podstatě závislá.
No a pak mi letošní práznidny změnily život. Aspoň na čas.
Nikdy bych si nemyslela, že přes Facebook najdu kluka, kterýmu se budu tak zoufale líbit, že mě donutí jít s ním ven.
15. července mi napsal poprvé. Psali jsme si denně. Když ne na FB tak SMSky.
24. července jsme byli porpvé venku. Poprvé jsme se políbili. Poprvé se mi zdálo, že bych mohla být šťastná.
30. července jsme se viděli podruhé. 30. července jsme se dali oficiálně dohromady.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Život byl krásnej. Den na to mi odjel na fesťák. Nelíbilo se mi to, ale držela jsem jazyk za zuby. Mohla jsem jet s ním, kdyby mě naši pustili. Pořád mi psal, večer mi volal.
Zamilovala jsem se. Tentokrát opětovaně.
Měla jsem pocit, že to bude ta pravá láska. Taková ta, co vydrží věčně.
(Omluvte případné překlepy, přes slzy špatně vidí na klávesnici.)
Všechno tomu nasvědčovalo. Prožila jsem ten nejlepší srpen, co jsem si mohla přát. Byli jsme spolu pár dní a už jsem znala jeho rodiče i babičku. Byly jsme spolu pár týdnů a vzal mě na rodinou sešlost.
Vykládal mi všechny svoje zážitky a já ho strašně ráda poslouchala.
Věděla jsem, že přes školní rok to bude těžší, protože i když nebydlí na druhýmkonci republiky, nebydlí ani ve vedlejším městě, takže to dojíždění bude těžký.
Ale co, přežila jsem, když byl na Páře v obložení krásných punkerek.
Přežila jsem, když byl na Brutal Assault v obložení krásných metalistek.
Ani jedno se mi nelíbilo, ale věřial jsem mu. Snažila jsem se. Přijít o něj kvůli žárlivosti, to bych si neodpustila.
Jelikož i můj školní rok začal dost náročně, nevyčítala jsem mu, že jsme s dva týdnyneviděli ani nebyli moc v kontaktu. To ybla chyba.
21. září mi přišla SMSka. Když jsem viděla, že je do něj, rozbušilo se mi srdíčko a už jsem přemýšlela, jaký tričko si vezmu na sebe, abych se mu líbila, protože jsem předpokládala, že mi píše, abych za ním odpoeldne přijela. Omyl.
Smsku vždykcy začínal "Ahoj lásko,..." , proto když jsem uviděla "Ahoj Šári,", zkroutil se mi žaludek.
".. asi to nebudem dál prodlužovat..." pokračoval. "Došlo mi že jsi moc mladá, já se bojím že budu mít problémy, a nějak mi došlo že te´d chci být sám. Moc se ti omlouvám, možná čassem se zase dáme dokopy ale teď to nejde, každopádně pozvánka do kapely platí pořád, ale teď vztah nechci budu nějakou dobu sám ... Promiň"
Do očí mi vhrkly slzy. Takhle jsem nebrečela snad ani když mi umřel kralík, kterýho jsem měla do narození do asi 12ti let.
Bylo mi mizerně. Nejhorší na tom bylo že nevím, co jsem udělala špatně.
Kdybych něco pokazila, tak to beru, ale tohle? Proč do prdele, proč?!
A navíc přes SMSku!!
A tak jsem si natáhla triko DYMYTRY, co jsem mu koupila k narozeninám (den před tímhle jsem pro něj byla na poště), zalezla pod peřinu a brečela, brečela a brečela.
...
Teď už se uklidňuju, že je to za mnou. Jenomže kdykoliv si něco takovýho řeknu, do očí mi vhrknou slzy. Utřu je a jdu dál. Při každé druhé pitomosti si na něj vzpomenu. Prostě mi to připomene něco, co řekl, udělal, co jsem spolu zažili..
Asi to bude znít trochu jako klišé, ale v tomhle posraným světě můžu věřit maximálně tak sama sobě. A to ne na sto procent.
Ale to bude dobrý.
Ono mě to přejde. Ta bolest.. ten pocit, jakože mi železná ruka svírá srdce a kdykoliv na něj pomyslím, stiskne silněji.
No, chtěla jsem tenhle článek zakončit na veselou notu, ale nic mě nenapadá. Přes ty zatracený slzy ani nevím, co píšu.

'case I'm loonely and I'm tired, i'm missin' you again - oh no .. Once again..

28. října 2013 v 1:09 | Blackie |  New
Wau.
Jakmile jsem otevřela tuhle stránku, a uviděla ty barvy, talčítka, velkej modjre nápis "Nový článek", prázný textový pole .. Vrátily se mi vzpomínky. Teď si připadám jako před pár lety.
Je to mazec, že už je to fakt pár let, co jsem tu s tímhle začala. Mezitím jsem se vzdálila, vrátila, zase zmizela, vrátila se na jiný blog pod jiným jménem.. Ale teď mám pocit, že chci být zase taková, jako předtím. Jako když jsem s tímhle začínala.
Na spoustě dalších blogů jsem to zkoušela stejně jako tady. Ale 60% z toho byla fikce. Domýšlela jsem si věci, co se mi staly, aby to bylo zajímavější.
Až po čase mi došlo, že je to hloupost a vykašlala jsem se na to.
A teď jsem tu.
O tři roky starší.
O tři roky plnější vědomostí.
O tři roky rozumnější.
Pročítala jsem nějaké staré články, a cítím se trapně. Už jen kvůli těm chybám. Já že píšu od první třídy diktáty vždy na 1? Nemožné!
Nechám to všechno tu, nebudu nic mazat, protože je to součást mě. Jaká jsem byla. Možná někdy za hodně dlouho si to kompletně přečtu. A budu se jen uculovat nad tím, jak jsem se vyvýjela.
Teď je přede mnou jedna docela důležitá otázka:
Začít psát od teď, nebo nejdřív udělat rekapitulaci poslední doby? Bylo by to možná fajn, aby ste byli v obraze. Dobrá tedy, můj první slib a úkol, napsat článek o tom, co se událo a neudálo. Zítra na to mám celý den. Snad si zas nenajdu nějakou výmluvu.
No a cože se stalo, že jsem zas tu?
To máte tak, když vám nějaké slovo připomene jméno "Mr. Madrak" .. Pak vám to skáče v mysli jako ten míček z gumy - hopík. No a po čase vám dojde, cožeto vlastně bylo - váš blogovej kámoš. Tak si z hlavy vydolujete jeho webovou adresu, a čtete. A čtete a čtete a čtete.
Najednou vám dojde "Sakra, vždyť já jsem taky měla blog!" a z koutku mysli vydolujete i tu svou adresu. Vzpomenete si, jak jste tu psávali sebemenší pitomost, co se vám přihodila. Jak si vaše články pořád někdo četl. Jak je komentovali a radili vám. Jak vám bylo nejhůř, napsali jste o tom článek, a oni tu byli, aby vás podrželi, aby vám řekli, že to bude dobrý. Jako skuteční přátelé, jen jsou moc daleko, aby vás mohli podržete doopravdy.
A začne se vám stýskat. Začne vám to chybět.
Předěláte si desing, aby to bylo jednoduchý.
Protože takový chcete všechno.
Jednoduchý desing.
Jednoduché články.
Jedonudchý život.
...
Pokud sem zavítá některý z mých (doufám že pořád) blogových kamarádů, jen chci, abyste věděli .. mám vás ráda. A fakt jste mi chyběli. Všichni.

Kam dál