News 'březen 14

30. března 2014 v 0:20
Ták, jak začít?
Když jsme tento blog zakládala, nastupovala jsem na druhý stupeň. Přišla jsem do nové školy. Poznala nové lidi. A teď? Teď, když se k tomuto blogu vracím, končím druhý stupeň.
Proč jsem vlastně začala? To je jednoduché, přiznávám, že jsem vždycky chtěla být vyjmečná. Proto jsem vždycky hledala záminky, proč že je můj život tak nesnesitelný. Ale upřímně? Nemám/neměla jsem se vůbec špatně. Jo, moji rodiče se rozvedli. No a co? Spousta dětí má rozvedené rodiče a jsou na tom ještě hůř.
Jo, spoustu dětí má problém zapadnout. A tenhle problém jsem já nikdy až tak moc neměla. Vždycky se našlo pár lidí, kterým jsem nesedla. Ale stejně tak spousta dalších lidí nesedne mě. Tak to prostě je, nemůžete pořád vycházet s každým, i když já bych upřímně ráda.
No a spousta dívek (samozřejmě se to týká i kluků, ale nepřipadám si jako kluk :D) má trable s láskou. Nejsem v tomhle nijak extra vyjmečná. Snad jen to, že uvažuju jinak. A teď se to projevuje. Zase. A čím dál víc.
Loni jsem se bála, co bude na konci devítky. Co bude v září 2014. Když přijdu na novou školu, nikoho nebudu znát, nebudu tam mít svoje kámošky... Ale teď? Teď se na to těším. Od šesté třídy jsme nerozlučná pětka. Samozřejmě, bylo pár (no dobře, hodně) okamžiků, kdy jsme to nezvládaly. Kdy jsme si navzájem nadávaly. Ale řekla bych, že tak to mají všechny (většina) holky. Ženská povaha je prostě naprogramovaná k tomu občas nevycházet s jinýma ženskýma. O to ale nejde. Postupem času jsme se vyvíjely. Rozdělovali jsme se na části. Tři se bavily spolu, ale ne s těma dvěma a obráceně. Dvě se bavili s jednou, ale ne se dvěma a ta jedna se bavila se všema. Typický. Ale k vývinu došlo nejen v celku, ale hlavně u každé zvlášť. Já například cítím, že už si s holkama tolik nerozumím. Že bych radši měla bandu nějakých metlošů, nebo punkerů. Dvojčata se nemůžou vystát, jedna si ulítává pomalu s kdekým na potkání, druhá má už skoro rok vážnej vztah, díky kterýmu s náma mimochodem nebývá o víkendech, protože ten její je přes týden na intru. Další z nás je samotářka. Skoro se nám nesvěřuje, většinu času tráví s kámoškama on-line. No a ta poslední, ta vyrostala ze stydlivé, bojácné nanynky v někdy-lehce-otravnou, sebejistou téměř-15ku. Ale citlivá je pořád. A pořád asi i zůstane. No a co.
Občas mám chvilky, kdy mě to s nimi prostě nebaví. Kdy se těším, až konečně vypadnu na novou školu, kde o mě nikdo nebude nic vědět. Kde přijde čas vytvořit si novou pověst.
Mimochodem, Střední škola obchodu, gastronomie a desingu PRAKTIK s.r.o. Olomouc, obor "Grafický design", kdyby se k tomuhle náhodou dostal někdo z mých budoucích spolužáků...
Občas cítím, že si s nimi nemám co říct. Nepřijde mi vtipné to, na čem oni si můžou hlasivky smíchy vyřvat.
A hlavně si všímám, co si o mě myslí a říkají. Jasně, od vždycky zastávám názor, že co si o mě ostatní myslí, to je jejich problém. Akorát, u mých kamarádek mě to mrzí.
Například nedávná konverzace..
"No a mama mi říká 'Proč nemůžeš mít známky jak ......' (doplň moje jméno :D) a já jsem se tak nasrala že jsem jí řekla 'Známky má možná dobrý, ale vidělas ten hnusnej bordel, co má v pokoju?!"
Jako, to mě dostalo. Je sice pravda, že dřív jsem byla ukázkovej brodelář. Ale už dlouho nejsem. Už dlouho se mi neuklizený pokoj nelíbí. A od doby, co dostanu kvůli něčemu depku tak uklízím, mám v pokoji čistěji než ony.
Jenomže, copak jim tohle můžu říct? Mohla bych. Ale nechci být ten typ, co lidem vnucuje, co si o nich mají myslet. Ať si každý udělá obrázek sám. Navíc, věta "Taková už dávno nejsem." mi přiadá blbá, už jen proto, že zrovna od nich bych se dočkala odpovědi "Jóó, jasně! Ha ha ha!" a o to fakt nestojím.
Každá jsme se vydala svou vlastní cestou. Už teď, a je jedno, že ráno se potkáme na zastávce a jdeme spolu do školy. Každá chceme mluvit o sobě. O svým starostech, o svých zážitcích. Dřív jsem to brala tak, že když zažiju něco, u čeho nejsou, tak jim tím prokazuji ... No, nevím co přesně, ale prostě se s nimi o ty zážitky dělím. Chci, aby to bylo, jako by to zažily taky. Jenže časem jsem pochopila, že se vlastně jen předháníme v tom, která má zajímavější život. Však víte, která přišla domů později, která má na Facebooku (samozřejmě, že ho zmíním, je to součást dnešní doby ať chceme nebo ne) víc přátel opačného pohlaví, která potkala víc hezkých kluků a na kterou se jich víc usmálo.
Je to škoda. Ale tak to prostě je. Život nezastavíš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama