Please, just.... Just.... Okay?

7. dubna 2014 v 20:30
Ale no tak, prostě mi nechte můj svět a jděte si po svým, dobře? (odsud pochází ten název, a vlastně to není tak úplně standardní článek, prostě směs zážitků, postřehů a tak...)

Právě jsem objevila ošklivý modro-fialový flek s rudým okrajem na noze.
Prostě, normální pondělí. Vezmu kolo a hurá na bicí. Cesta v pohodě, 45 minut ve třídě jsem taky zvládla, dokonce mám dobrou náladu, protože mi to dnes nešlo zrovna nejhůř. A jak si tak jedu domů, něco se stane.
Nemám ráda křižovatku, která dělí město od takové jakoby polní cesty. Což není tak úplně správný výraz, protože polem vede (kdysi...) krásná, betonová cestička. Nikdy se mi tam nic nestalo, ale z jedné strany je tak kreténsky udělaná zatáčka, že pokud z ní něco vyjíždí, všimnete si, až je to tak 3 metry od vás. Proto to tam nemám ráda. Fuj.
Ode dneška ji mám znepříjemněnou ještě víc. Dojedu tam, kouknu vlevo (ta horší strana) a nic nevidím, tak kouknu vpravo (celkem rovinka) a taky nic, zato naproti bělovlasý děda v autě. Má přednost, tak čekám, až pojede. A on furt nic. Protočí oči a máchne rukou, ať jedu. Tak ještě jednou zkontroluju obě strany a šlápnu do pedálu. Chyba.
Nejsem si jistá, co přesně se stalo dál. A jak se to vlastně stalo.
Něco mi vlítlo do kola, nebo ulítlo z kola a nebo ta nejpravděpodobnější verze, spadnul mi řetázek.
Prostě jsem se najednou složila uprostřed té cesty. Než jsem se stačila rozkoukat, z prava jel kamion a z leva kolona osobáků. Naproti furt stál ten dědula a protáčel oči. Jen za mnou se obejvila nějaká paní na kole se začala strachovat: "Jezuskote! Jste v pořádku? Panenko moja to byl pád! Není vám níc? To muselo strašně bolet!"
Usmála jsem se na ni, zvedla se, posbírala paličky, klíče, mobil, noty a vše co se mi vysypalo z tašky. No a hlavně kolo.
S lehkým kulhávým krokem jsem přešla ulici, dědula na mě vrhnul netrpělivě vražedný pohled, kamioňák se usmál a auta se daly do provozu. Paní šla vedle mě a pořád opakovala "Jezuskote!". Bylo to pěkný, vidět, že jsou takoví milí lidi :)
Doteď si nejsem jistá, co s tím kolem je, ale dejme tomu, že spadnul ten řetázek. Paní mi věnovala pár dalších "Panenko moja!" a "Jejdanánku!", já ji ujistila, že jsem tam nenechala srdce, plíce nebo jiný orgán a ona si jela po svých.
Taky bych ráda, no bohužel jsem nevěděla, co s tím kolem je, takže jsem se prostě vydala pěšky s kolem po boku.
Bolela mě noha a hlavou mi běželo furt dokola "Fuckin' god, já neumím nasadit spadlej řetázek...". No a pak samozřejmě nejrůznější scénáře.

Představte si, že jsme ve filmu.


Jdu s kolem po polňačce, trošku pokulhávám a nadávám si, jak je možný, že takovou banalitku nedokážu vyřešit sama. A najednou, po cestě vedle mě jede Adam ( =kluk, kterýho už třetí rok bezhlavně, beznadějně milujete). Když si mě všimne, spomalí a začne: "Čau... Máš něco s kolem?"
Zaskočí mě to. Vždyť, on se mnou nikdy nemluví. Ve škole na mě ani nekoukne... A najdnou tohle?
"No, jo.. Asi řetázek nebo tak něco .."
"A to ho neumíš nasadit?"
"Jasně že umím! S tím kolem jdu pěšky jen z hecu," odpovím ironicky. Idiot.

No a co následuje? Buď se můžeme řídit skutečností, v takovým případě by dotyčný řekl něco jako "Ježíš, to je kráva.." a prostě odjel. Nebo můžeme předstírat, že jsme stále ve filmu/knížce a on..

Jen se usměje takovým tím roztomilým způsobem, při kterém se mi podmalují kolena, zastaví, sleze z kola a hrne se k tomu mému. Chvilku si to prohlíží a ukončí to "Nojo, spadlej řetázek."
Pak se vrhne do spravování. Během chvilky to má hotové.
A já jsem v sedmém nebi.
"Díky," řeknu a usmívám se. Vděčně a mile.
"V pohodě," odpoví, vezme svoje kolo, ale dál tam stojí. Chtěla jsem nasednout a jet, ale tohle mě zaskočí.

Tak a tady opět STOP! Já vím, že už tohle je v mém případě docela nemožné, ale jako představa je to pěkné. Tohle se opravdu děje jen v televizi. Už jen pro to, že pokud kvůli vám kluk zastaví a pomůže vám (s čímkoliv), tak jsou jen dvě možnosti. Buďto jste dobří kamarádi a nebo se mu líbíte. S Adamem nehrozí ani jedno.
Ale dejme tomu, že jsme ve filmu a zázraky se dějí.

Máme společnou cestu (tvrdí on) a tak jdeme vedle sebe. Cestou se bavíme o nejrůznějších věcech.
A tak to začalo. Stali se z nás známí. Pak kamarádi. Dobří kamarádi a dokonce i nejlepší kamarádi. Po nějakém čase už bylo všem jasné, kam to směřuje.
Jsme spolu už pár měsíců, a já děkuju bohům, že jsem se rozsekala na té křižovatce.

.....

Jo, to by bylo moc krásný. Celou cestu jsem si tohle představovala. No a hádejte co? Absolutně nic. Jen mi bylo párkrát skoro do breku, že mám až takovou smůlu.

PS: Pokud to někdo dočetl až sem, obdivuju vás. Já bych takový žvásty nepřetrpěla. Dík za pozornost,
žijte naplno a vyserte se na to,
co si ostatní myslí.
*Dží
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama