Stejně všichni spadnete...

11. dubna 2014 v 23:05
Přiznám se, že spojení 'město v oblacích' slyším prvně. Hlavu v oblacích nosím často, ale nikdy mě nenapadlo tu myšlenku rozšířit. Dát tomu nový rozměr. Vyšší rozměr.
Přijde mi to jako pěkný způsob, jak vyjádřit to, když má někdo vlastní svět. Když se nestará o ostatní. Když se ráno probudí, pozdraví svůj oblak a ten s ním tráví den. Jde po ulici a potkává spoustu lidí. Ale nevnímá je jako lidi. Nevidí jejich tváře, vidí jejich oblaky. Podle něj pozná člověka během pár vteřin. Protože tyhle oblaka, ty nejsou pro člověka charakteristické vzhledem. Naopak, nemají s ním nic společného. Oni totiž odráží tu vnitřní část. Jo, a taky duši. Nemůžete jej oklamat, když jste smutný, i on smutně vypadá. Jste-li veselý, vypadá vesele. Takhle jedoduché to je.

...No bohužel, není. Nic takového neexistuje a kdyby ano, vsadím se, že by to spoustě lidí přišlo nevhod. Tak nějak se mi, že se prostě potřebujeme přetvařovat. Vidím to furt a všude. Třeba už jen škola.
A proto je lepší mít tu hlavu v oblacích. Neřešit to. Jít po ulici a nevnímat ty mrtvoly. Jako tenkrát, ve Stalingradu. Mrtvolka přes mrtvolku a všem je to jedno. Jen pár jedinců to vidí a je jim z toho smutno.
No nebylo by to krásné, kdyby lidé mluvili s lidmi a ne o lidech?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama