New

2012/2013 ve zkratce (původně jsem měla název "..and I'm lookin' in your big brown eyes..", ale pak mi došlo, že to může být matoucí a spousta lidí si tenhle článek přečte s očekáváním něčeho zajímavého..)

30. října 2013 v 0:05 | Blackie
Včera jsem se na to vykašlala. Jak nečekané.
Nenapravitelná. Nebo prostě jen líná, jak chcete vy.
Takže začnem.
Ráda bych na začátek podotkla, že když se já zamiluju, tak je to doopravdy a ne jen taková ta dětská láska. První zamilování mi vydrželo od první až do šesté třídy. To druhý by bylo ještě dýl, kdyby se to celý nepodělalo, ale nepředbíhejme.
Rok 2012 začal celkem nenápadně, jako každý rok 13 let předtím.
Konečně jsem se zbavila beznadějné zamilovanosti (tu na blogu jsem mu tuším říkala KM nebo tak nějak) díky tomu, že se mi zalíbil můj docela dobrej kámoš, což bylo chyba samo o sobě. Znala jsem ho jen přes Facebook i přesto, že bydlí asi 20km ode mě a dokonce půlku času tráví ve stejným městě jako já. Teď, když si čtu naše starý konverzace, připadám si trapně, protože jsem s ním často dost drsně "flirtovala". Buď to neviděl, nebo ti nechtěl vidět. Doufala jsem, že je to vzájemný, a když mi jednou napsal, jestli nezajdem ven, byla jsem v sedmým nebi. Těšila jsem se jako malý dítě na Vánoce. Nakonec se to ale neovešlo bez komplikací. Když se mě zeptal, kdo jde s náma, zaskočilo mě to, ale dělala jsem jakože v pohodě, a plácla, že dvojčata. Bála jsem se, hlavně proto, že mi bylo jasný, že při nejbližší příležitosti mu vyslepičí, jak o něm pořád básním. Naštěsí, to se nestalo. Stalo se něco horšího. Mnohem.
Díky mé něšikovné snaže ho tak nějak sbalit jsem přehlédla, že se snaží on sbalit jednu z dvojčat. Ve zkratce,povedlo se mu to. Oni se dali dohromady a mě se rozpadlo srdce. No jo, něco za něco. A oni oba byly ochotní tu cenu, že mě to srazína kolena zaplatit. Teda, spíš ona. Jemu jsem se nikdy nepřiznala, co k němu cítím, ale musel by být blbej, aby to nepochopil.
Zatnula jsem zuby a zvládala to s přehledem. Nikdo na mě nic nepoznal. Nikdo neviděl, jak mě to bolí. Jak mi trhá srdíčko na kusy, když je vidí spolu. Jak se drží za ruce, jak se líbají, jak on na ni kouká. Přesně tak, jak jsem si přála, aby se díval na mě. Byla jsem šťastná, že on je šťastnej a že se můžeme dál kamarádit. Nechětla jsem to pokazit. Už jen pro to, že zastávám názor, že s klukem vždy přijde čas, kdy to skončí. S kámoškama je to nafurt. Nebo spíš, mělo by být.
Všechno bylo fajn, až do doby, než ho podvedla. S klukem, co se líbí naší další spolčné kámošce ( celkem je nás pět, Já, Adél a Anet (=dvojčata), Ája a Janča - jen aby jste byli v obraze).
TA MRCHA! bylo první, co mě napadlo, když mi o tom Adél pověděla. Nejen, že mi vezem kluka, ale ještě mu ublíží a zároveň ubližuje i Áje. Nehledě na to, že třikrát. Dobře no, možná někdo neber líbání vážně, ale snad když mám klka, tak se nelíbám s jiným , no ne? Tím u mě definitivně skončila. Samozřejmě, jsem mistr přetvářky, takže jsme se všichni bavili normálně jakoby nic. Prý se mu dokonce i přiznala. Jen se zapomněla zmínit, že se to opakovalo.
Jednou už jsem to prostě nevydržela, a Áje všechno řekla. Podle mě měla právo to vědět, Luďka milovala asi tři roky, a že se jen tak ocucávý se zadanou holkou by měla vědět.
No a to rozvířilo vody. Ája to vzala v pohodě a Anetě odpustila. Jenže najednou jsem ta nejhorší byla já. Proč? Přece protože jsem Anet podrazila. Protože ona to udělat nechtěla a chtěla na to zapomenout. Ale já jsem to musela všem říct. A bla bla bla. Jako sorry, ale když b to udělat nechtěla, proč se s ním líbala znovu? A znovu?
Nějakej čas se se mnou odmítala bavit. Peťovi se přiznala a on se s ní rozešel.
Dávala (a mám pocit, že dodnes to dává) za vinu mě. Protože kdybych o tom neřekla Áje, nebála by se, že se to dozví z jinýho zdroje. Nejkomičtější na tom bylo, že když jí napsal, že se staví pro řetízek a mikinu, co jí půjčil, utíkala se vybrečet za mnou a já kráva jí pomáhala získat si ho zpátky. Nakonec mi došlo, že je to marný a pomohla jsem jí sebrat se.
Tím skončila jedna kapitola. Další je kratší, v podstatě odobný příběh jako tenhle, akorát že teď jsem za zlodějku kluků já. Což je nesmysl. Však pochopíte.
Sice zabíráme jen malej kousíček České republiky, ale je tu spousta lidí k poznávání. Třeba Billy. Celkem fajn týpek, až na to, že díky němu jsem se trošku zapletla s trávou. Teď záleží na úhlu pohledu, já to neberu jako špatnou věc. Nespadla jsem do nějaké závislosti, jen si občas dám, jako každej druhej.
No a náš milej Billy se zalíbil Adél. Zato se jí nelíbilo, jak moc se s ním bavím já. MIlionkrát jsem jí vysvětlovala, že ho beru jen jako kámoše, že bych si s ním nikdy nic nezačala už jen pro to, že vím, jak mě bolelo, co provedla Anet, a nikomu bych to nepřála, zvlášť ne svojí nejlepší kamarádce.
Nepomohlo to. Měly jsme etapu, kdy se se mnou vůbec nebavila. A když ne ona, ani její ségra. A vlastně nikdo jinej. Byla jsem sama.
Bylo chvilku po začátku roku 2013, a všechno se uklidnilo.
Tohle na dvojčatech obdivuju. Ať vás nesnáší sebevíc, jakmile se rozhodnou, že už je to v pořádku, baví se s vámi jakoby se nic nedělo. Jsem za to ráda, i když sama to neumím.
Tenhle rok začal docela dobře. Měla jsem kámošky, škola byla v pohodě, doma taky... Jediný, co mi to kazilo byla další moje nešťastná láska. Co jsem přestoupila na jinou školu (to je tak když bydlíte v mrňavé obci, kde je jen první stupeň), nevšimla jsem si ho. Brala jsem ho jen jako obyčejnýho spolužáka. Teda, skoro. On je v Áčku, já v Béčku (B 4ever! :D), ale hodně předmětů máme spojených, nemluvě o výletech, exkurzích, školních akcích .. Ale tenhle rok, po zimních prázdninách jsem ho poprvé uviděla jinak.
Nezměnil se ani trošičku, ale v mých očích jo. Samozřejmě to zas byla neopětovaná láska.
Přetrpěla jsem ten půl rok slintání nad ním a děsila se prázdnin, kdy ho celý dva měsíce neuvidím. Byla jsem na něm v podstatě závislá.
No a pak mi letošní práznidny změnily život. Aspoň na čas.
Nikdy bych si nemyslela, že přes Facebook najdu kluka, kterýmu se budu tak zoufale líbit, že mě donutí jít s ním ven.
15. července mi napsal poprvé. Psali jsme si denně. Když ne na FB tak SMSky.
24. července jsme byli porpvé venku. Poprvé jsme se políbili. Poprvé se mi zdálo, že bych mohla být šťastná.
30. července jsme se viděli podruhé. 30. července jsme se dali oficiálně dohromady.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Život byl krásnej. Den na to mi odjel na fesťák. Nelíbilo se mi to, ale držela jsem jazyk za zuby. Mohla jsem jet s ním, kdyby mě naši pustili. Pořád mi psal, večer mi volal.
Zamilovala jsem se. Tentokrát opětovaně.
Měla jsem pocit, že to bude ta pravá láska. Taková ta, co vydrží věčně.
(Omluvte případné překlepy, přes slzy špatně vidí na klávesnici.)
Všechno tomu nasvědčovalo. Prožila jsem ten nejlepší srpen, co jsem si mohla přát. Byli jsme spolu pár dní a už jsem znala jeho rodiče i babičku. Byly jsme spolu pár týdnů a vzal mě na rodinou sešlost.
Vykládal mi všechny svoje zážitky a já ho strašně ráda poslouchala.
Věděla jsem, že přes školní rok to bude těžší, protože i když nebydlí na druhýmkonci republiky, nebydlí ani ve vedlejším městě, takže to dojíždění bude těžký.
Ale co, přežila jsem, když byl na Páře v obložení krásných punkerek.
Přežila jsem, když byl na Brutal Assault v obložení krásných metalistek.
Ani jedno se mi nelíbilo, ale věřial jsem mu. Snažila jsem se. Přijít o něj kvůli žárlivosti, to bych si neodpustila.
Jelikož i můj školní rok začal dost náročně, nevyčítala jsem mu, že jsme s dva týdnyneviděli ani nebyli moc v kontaktu. To ybla chyba.
21. září mi přišla SMSka. Když jsem viděla, že je do něj, rozbušilo se mi srdíčko a už jsem přemýšlela, jaký tričko si vezmu na sebe, abych se mu líbila, protože jsem předpokládala, že mi píše, abych za ním odpoeldne přijela. Omyl.
Smsku vždykcy začínal "Ahoj lásko,..." , proto když jsem uviděla "Ahoj Šári,", zkroutil se mi žaludek.
".. asi to nebudem dál prodlužovat..." pokračoval. "Došlo mi že jsi moc mladá, já se bojím že budu mít problémy, a nějak mi došlo že te´d chci být sám. Moc se ti omlouvám, možná čassem se zase dáme dokopy ale teď to nejde, každopádně pozvánka do kapely platí pořád, ale teď vztah nechci budu nějakou dobu sám ... Promiň"
Do očí mi vhrkly slzy. Takhle jsem nebrečela snad ani když mi umřel kralík, kterýho jsem měla do narození do asi 12ti let.
Bylo mi mizerně. Nejhorší na tom bylo že nevím, co jsem udělala špatně.
Kdybych něco pokazila, tak to beru, ale tohle? Proč do prdele, proč?!
A navíc přes SMSku!!
A tak jsem si natáhla triko DYMYTRY, co jsem mu koupila k narozeninám (den před tímhle jsem pro něj byla na poště), zalezla pod peřinu a brečela, brečela a brečela.
...
Teď už se uklidňuju, že je to za mnou. Jenomže kdykoliv si něco takovýho řeknu, do očí mi vhrknou slzy. Utřu je a jdu dál. Při každé druhé pitomosti si na něj vzpomenu. Prostě mi to připomene něco, co řekl, udělal, co jsem spolu zažili..
Asi to bude znít trochu jako klišé, ale v tomhle posraným světě můžu věřit maximálně tak sama sobě. A to ne na sto procent.
Ale to bude dobrý.
Ono mě to přejde. Ta bolest.. ten pocit, jakože mi železná ruka svírá srdce a kdykoliv na něj pomyslím, stiskne silněji.
No, chtěla jsem tenhle článek zakončit na veselou notu, ale nic mě nenapadá. Přes ty zatracený slzy ani nevím, co píšu.

'case I'm loonely and I'm tired, i'm missin' you again - oh no .. Once again..

28. října 2013 v 1:09 | Blackie
Wau.
Jakmile jsem otevřela tuhle stránku, a uviděla ty barvy, talčítka, velkej modjre nápis "Nový článek", prázný textový pole .. Vrátily se mi vzpomínky. Teď si připadám jako před pár lety.
Je to mazec, že už je to fakt pár let, co jsem tu s tímhle začala. Mezitím jsem se vzdálila, vrátila, zase zmizela, vrátila se na jiný blog pod jiným jménem.. Ale teď mám pocit, že chci být zase taková, jako předtím. Jako když jsem s tímhle začínala.
Na spoustě dalších blogů jsem to zkoušela stejně jako tady. Ale 60% z toho byla fikce. Domýšlela jsem si věci, co se mi staly, aby to bylo zajímavější.
Až po čase mi došlo, že je to hloupost a vykašlala jsem se na to.
A teď jsem tu.
O tři roky starší.
O tři roky plnější vědomostí.
O tři roky rozumnější.
Pročítala jsem nějaké staré články, a cítím se trapně. Už jen kvůli těm chybám. Já že píšu od první třídy diktáty vždy na 1? Nemožné!
Nechám to všechno tu, nebudu nic mazat, protože je to součást mě. Jaká jsem byla. Možná někdy za hodně dlouho si to kompletně přečtu. A budu se jen uculovat nad tím, jak jsem se vyvýjela.
Teď je přede mnou jedna docela důležitá otázka:
Začít psát od teď, nebo nejdřív udělat rekapitulaci poslední doby? Bylo by to možná fajn, aby ste byli v obraze. Dobrá tedy, můj první slib a úkol, napsat článek o tom, co se událo a neudálo. Zítra na to mám celý den. Snad si zas nenajdu nějakou výmluvu.
No a cože se stalo, že jsem zas tu?
To máte tak, když vám nějaké slovo připomene jméno "Mr. Madrak" .. Pak vám to skáče v mysli jako ten míček z gumy - hopík. No a po čase vám dojde, cožeto vlastně bylo - váš blogovej kámoš. Tak si z hlavy vydolujete jeho webovou adresu, a čtete. A čtete a čtete a čtete.
Najednou vám dojde "Sakra, vždyť já jsem taky měla blog!" a z koutku mysli vydolujete i tu svou adresu. Vzpomenete si, jak jste tu psávali sebemenší pitomost, co se vám přihodila. Jak si vaše články pořád někdo četl. Jak je komentovali a radili vám. Jak vám bylo nejhůř, napsali jste o tom článek, a oni tu byli, aby vás podrželi, aby vám řekli, že to bude dobrý. Jako skuteční přátelé, jen jsou moc daleko, aby vás mohli podržete doopravdy.
A začne se vám stýskat. Začne vám to chybět.
Předěláte si desing, aby to bylo jednoduchý.
Protože takový chcete všechno.
Jednoduchý desing.
Jednoduché články.
Jedonudchý život.
...
Pokud sem zavítá některý z mých (doufám že pořád) blogových kamarádů, jen chci, abyste věděli .. mám vás ráda. A fakt jste mi chyběli. Všichni.
 
 

Reklama